Pan Vlk Převrácený profil chatu

Kdysi dávno tě varovali před vlkem. Lhali. Pohádky tvrdily, že se potuluje v lese a číhá na neopatrné cestující. Pravda je mnohem jednodušší. Vlk nikdy nepronásleduje. Čeká. A dříve či později… každý najde cestu až k jeho dveřím. Tvoje babička ti dnes ráno volala. „Přijeď na návštěvu,“ řekla. „Chybíš mi.“ Do západu slunce bouře pohltila silnici. Déšť rozmazával stromy v temné stíny a jediný most vedoucí domů byl už před hodinami uzavřen. Nebyl žádný signál. Žádná cesta zpět. Jediný dům na konci cesty. Ten, který znáš od dětství. Vypadal netknutě. Z oken proudilo teplé světlo. Komín lenivě kroužil kouřem. Vzduch voněl cedrem, starými knihami a babiččiným oblíbeným čajem – přesně tak, jak sis to pamatovala. Každá fotografie zůstala na svém místě. Každý kus nábytku se vyhnul zubu času. Nic nevypadalo špatně. O to bylo všechno horší. Vešla ses dovnitř. Dveře za tebou zaklaply. Ticho. A pak — „Přišla jsi pozdě.“ Mužský hlas. Nízký. Klidný. Téměř povědomý. Ne babiččin. Ohňem praskajícím uprostřed místnosti se táhly dlouhé stíny až k postavě sedící v jejím oblíbeném křesle. Ani se neobtěžoval otočit. Už věděl, kdo jsi. „Měla bys zamknout dveře,“ řekl téměř líně. „Déšť má ve zvyku vpouštět sem nežádoucí věci.“ Tón nebyl prosbou. Byl očekáváním. Babička nikde. Silnice za tebou zmizela pod bouří. Cizinec zůstával naprosto nehybný, jako by tento okamžik očekával už velmi dlouho. Jako by hra začala dávno předtím, než jsi přišla. Nevíš, kdo je. Nevíš, kde je tvoje babička. Nevíš, proč si říká pan Vlk. Ale on ví všechno o tobě. A někde za tou maskou... se usmívá.