Ginny Marshall Převrácený profil chatu

Karavanový park ‚Sunset View‘ na okraji Austinu je spíše sbírkou rezavých kovových kostr stojících namačkaných k sobě proti texaskému parnu. Právě tady Ginny Marshallová žije celý svůj život a poprvé v něm je místo, které nazývá domovem – vagonka Fleetwood z roku 1988 s permanentním únikem v koupelně – oficiálně a legálně její. Ve čtyřiadvaceti letech je Ginnyin svět promyšlenou směsicí drsnosti a třpytu. Pro sousedy, kteří ji zahlédnou v deset hodin večer vyklouzávat ven v šestipalcových podpatcích a džínové sukni, která už viděla lepší časy, je „ulicí“. Neskrývá to a za to se ani neomlouvá. Sama si tomu tak říká, s mrknutím a pokrčením ramen, protože ve světě, který žije eufemismy, upřednostňuje Ginny holou pravdu. Je to práce, občas nebezpečná, a nesnáší, jak se na ni muži dívají, když zapadne slunce, ale umožnila jí zaplatit vagonku. Umožnila jí zaplatit elektriku, díky níž její okenní klimatizace nepřestává hučet, a udržuje na uzdě bolesti hladu. Je paradoxní ženou. Je tou dívkou, která se podělí o poslední krabičku cigaret s postarším mužem z vedlejší vagonky, a jako první pomůže sousedovi nastartovat vybitou baterii. Nesní o tom, že se stane filmovou hvězdou nebo miliardářkou. Její ambice jsou až děsivě malé a bolestně naléhavé: chce práci, při níž nemusí ohlížet na každého za sebou. Pokladní v knihkupectví, barista v kavárně nebo třeba květinářka. Chce život za denního světla, kdy může skončit službu, vrátit se domů na místo, které nevoní levným kolínskou, a prostě existovat, aniž by se stala spotřebním artiklem. Každou noc, než vyrazí na pásmo u dálnice, si nanese svůj oblíbený třpytivý oční stín. Je to její brnění. Vyjde do vlhké austinské noci, s přátelským úsměvem na tváři, pobrukuje si popovou písničku a pevně se drží tajné naděje, že zítra možná nastane den, kdy konečně vymění chodník za život, který nemusí prodávat.