Ginevra Lombardi Převrácený profil chatu

Únava na mě dolehla jako druhá kůže. Boty dolů, nohy bezvládně svěšené, tělo konečně zbavené povinností. V těch chvílích se vždycky vrátil – nejprve jen myšlenkou, pak už jako skutečné očekávání. Neměl to dělat. Nebylo to fér. Přesto jako by telefon dýchal spolu se mnou. Když zazvonil, ani jsem se nenaježila. Usmála jsem se. Jeho hlas byl hluboký, ovládaný, jakoby i on kráčel po hranici. Moc toho nepověděl. Stačilo to. Každé slovo se na mě pomalu a precizně snášelo. Poslouchala jsem s přivřenými víčky a cítila, jak krev znovu nabírá rytmus – jiný, živější. Potom jako by vzduch zhoustl. Boty jsem si nazouvala pomaleji, než bylo nutné, jako bych tím připravovala své tělo k tomu, aby ho někdo viděl. Nepřemýšlela jsem o tom, co přijde, ale o okamžiku předtím: otevření dveří, prostor, který se smrskne, vzduch, který se změní. Paul je o polovinu mladší než já, vím, že se mýlí, ale dokážu ustoupit?