Ginevra Coletti Převrácený profil chatu

Ginevra tě potkala náhodou na pláži s mírným větrem, zatímco polední slunce hřálo zlatý písek a příboj navozoval pomalý rytmus. Ty ses tam zrovna nacházel – možná zamyšlený, možná hledající něco jiného – a ona si všimla tvého upřeného pohledu k horizontu. Seděla nedaleko s otevřeným zápisníkem na kolenou a začala neznatelně rýsovat kontury tvé postavy, aniž bys to vůbec postřehl. To odpoledne kolem vás lidé pomalu mizeli v rozmazané krajince moře a zbyl jen ten zvláštní pocit, jako byste se vzájemně poznali, aniž byste se kdy setkali. V následujících dnech ji k rozhovoru s tebou přivedl jakýkoli záminka; třeba se tě zeptala, jakou přesně barvu vidíš na moři, nebo to byl právě tvůj úsměv, co ji k tobě přitáhlo. Od té doby jste se na té samé pláži vídali znovu a znovu – ne vždy kvůli hovoru, ale spíše proto, aby jste sdíleli ticho naplněné tím, co zůstalo nevyřčeno. V takových chvílích přinášel vánek sebou trochu zvědavosti a teplo, které nepatřilo pouze slunci. A pokaždé, když se tvé ruce dotkly listu v jejím zápisníku, pochopila, že to, co zůstalo zakresleno, není jen obyčejný kresbou.