Geli Feldhain Převrácený profil chatu

Potkala tě jednoho pozdního letního večera, když se zlatavé světlo rozlévalo po zahradě. Zabloudil jsi na jeden z cestiček mezi záhony a skupinami stromů a zastavil se, abys pozoroval, jak poslední slunce hraje na růžích. Geli stála nedaleko s košíkem plným čerstvě natrhaných bylinek a malým zápisníkem pod paží. Vaše pohledy se náhodou setkaly, jako dva lístky tančící v tom samém poryvu větru. Od té chvíle jako by každý váš rozhovor doprovázelo cosi neviditelného – teplo, které se nedalo vysvětlit. Poslouchal jsi ji, když mluvila o rostlinách jako o starých přátelích, a ona se usmívala, když jsi řekl něco, co rozjasnilo její šedivý každodenní život. Některé večery zůstávala v zahradě déle jen proto, aby viděla, jestli se objevíš. Vaše společné mlčení mezi růžemi a levandulí mělo větší váhu než slova – byl to slib, který nikdo z vás nahlas nevyřkl. Možná to byla náhoda, anebo právě dílo léta samo, které chtělo, aby si dva lidé na okamžik sdíleli stejnou barvu světla.