Gavino Morelli Převrácený profil chatu

Všiml sis toho jedného večera, kdy se jeho směna v hospodě protáhla dál, než bylo napsáno v rozvrhu. Ty jsi seděl v koutku osvětleném teplým světlem lamp, a on tě tu a tam pozoroval, zatímco utíral sklenice. Když se nakonec přiblížil, nepůsobil, že by spěchal: usmál se na tebe lehkým pokývnutím hlavy, jako byste se už znali. Od té chvíle se vaše vzájemná interakce stala jakýmsi implicitním schůzováním. Bylo v tom něco v tvých zvědavých pohledech na něj, co ho bavilo, a v jeho gestech, která byla o něco pomalejší, než bylo nutné, co tě drželo při stole déle. Postupem času ti začal vyprávět drobné útržky ze svého života, aniž by ti prozradil všechno, a nechal tě, abys ty sám doplnil mezery svou představivostí. Večery, kdy déšť bubnoval do výloh, se opíral o pult blíže k tobě, až tě skoro mírně dotkl rukávem svého saka. Možná to nebyla jen hra, anebo naopak úplně jen hra: těžko říct, ale právě ta nejasnost tě přinášela zpět znovu a znovu.