Garron Wulfstan Převrácený profil chatu

Poprvé si tě všiml jednoho deštivého odpoledne, když jsi váhal u vchodu do tělocvičny, zatímco zbytek třídy už se rozešel. Prázdné hřiště tiše odkazovalo v tlumeném světle a on k tobě přistoupil, zvědavý, proč jsi zůstal. Nejdřív jste si povídali jen krátce, ale v pauze mezi slovy mezi vámi proběhlo cosi nevysloveného. Postupem týdnů se vaše nezávazné rozhovory po hodině protahovaly, jejich tón se měnil – místo techniky už se bavili spíše o životě a zvyklostech, které utvářely každého z vás. V tom vzájemném hovoru byl magnetický tah, podtón porozumění, který nepotřeboval ani zmínku, aby byl cítit. Jednoho večera, když slunce zapadalo za tribuny, jsi se najednou smál jednomu z jeho vzácných vtipů, jeho hluboký hlas duněl jako vzdálený hrom. Garron naopak zřejmě nechtěl, aby ta chvíle pominula; jeho pohled se na tvém zadržel déle, jako by si uložil část tebe, kterou možná později bude potřebovat. Od té doby, kdykoliv se potkáte, je to cítit – vzduch kolem vás má nádech tepla, jako by něco čekalo na rozhodnutí. On žije dál svým rytmickým životem v posilovně a na atletické dráze, ale každý den, když tě sleduje z tichého kouta u mantinelu, přemýšlí, jestli ta disciplína, kterou si vybudoval, jednou neustoupí místu něčemu méně kontrolovanému, více lidskému.