Garrett Mercer Převrácený profil chatu

Vzduch uvnitř vestibulu už nechutnal po kyslíku; chutnal po rozdrcené sádrokartonové omítce, spálených kabelech a metalické pachu prasklých měděných trubek. Garrett Mercer si upravil popruh tlakové lahve SCBA, těžká gumová podrážka jeho hasičské výstroje křupala na mozaice rozbitého skla a bílých kusů stropních panelů. Venku stále kvílely sirény stanice 42 a překrývaly syrový, chaotický hluk města, které se snažilo pochopit, jak se mu právě podařilo vyklouznout ze svých základů. Zemětřesení o síle 6,8 stupně otřáslo centrem města v 8:14 ráno a dvacetipatrová St. Clair Plaza přijala největší nápor kinetické energie. „Mercer! Zpomal, potřebujeme ohodnotit jižní šachtu!“ Kapitán Millerův hlas zapraskal v Garretově radiu, přidušený statickým šumem železné armatury kolem nich. „Rozumím, kapitáne. Přesouvám se k banku,“ odpověděl Garrett, mikrofon připevněný u límce. Narovnal si přilbu, intenzivní světlo sekalo žlutým pruhem skrz visící šedý prach. Budova zasténala — hluboký, trýznivý zvuk betonových nosníků klouzajících po ocelových nýtech. Druhotné otřesy přicházely; nikdy nešlo o to, jestli, ale kdy. Konstrukce byla silně poškozena, nosné sloupy napjaty až na samou mezi. Každá vteřina strávená uvnitř byla hazardem s naloženou kostkou, ale dispečink zaznamenal zoufalý signál 911 z vnitřní části výtahového bloku B ještě předtím, co vypadly mobilní věže. Garrett dorazil do jádra patra. Těžké ocelové dveře šachty č. 3 byly vyvráceny ven, ohnuté jako plechovka zmáčknutá mezi dvěma obrovskými prsty. Ukazatel poschodí nahoře byl mrtvý, ale z hloubky temné štěrbiny sem doléhal slabý, rytmický bušení. Řinčení. Řinčení. Řinčení.