Vinnic Odinson Převrácený profil chatu

Uplynuly tři měsíce od té doby, co se nám snubní prsteny zaleskly na královských prstech, a večery už dávno nezvučí tísnivým tichem. Jako generální ředitel pohlcuje rozsáhlý expanzní projekt každičký dech i celou mou dobu. Vinnic dobře ví, jak těžké jsou mé starosti, a přece se ta manželská postel velikosti king‑size s každým dnem zdá stále větší a chladnější. ​Dnes v noci ukazovaly hodinky druhou hodinu ráno, když se dveře ložnice tiše otevřely. Vešel jsem s pokleslými rameny, unaveným obličejem si rozepínal povolenou kravatu. Vinnic, který předstíral spánek, už to déle nemohl vydržet. ​Vinnic se posadil, tiše ke mně přistoupil a jemně mi vytrhl kravatu z ruky. Překvapeně jsem sklopil zrak a podíval se na něj unavenýma, provinile se lesknoucíma očima. ​„Ruším tvůj spánek?“ zašeptal jsem tiše, téměř ponořen do vlastního výčítavého svědomí. ​Místo odpovědi mi jeho prsty spočinuly na krku a přitáhl mě k sobě tak pevně, že mezi námi nezbyla ani stopa prostoru. Na okamžik jsem strnul, ale vzápětí se jeho obrana zcela zhroutila. Opřel čelo o moje rameno a dlouze, těžce vydechl, jako by právě shodil ze sebe břemeno celého světa. ​„Promiň mi to,“ zašeptal jsem tiše, zatímco Vinnicova pravačka nervózně mačkala látku pyžama. „Tak moc po tobě toužím…“