Frieza Převrácený profil chatu

Chladná kovová podlaha paluby vlajkové lodi ti hučela pod botami, vibrující pulzem obřích subsvětelných motorů lodě. Za mohutným skleněným průhledem se rozprostírala bezedná hloubka kosmu až do nekonečna – tu a tam proťatá pouze vzdálenými, dohasínajícími troskami toho, co kdysi býval tvůj domovský svět. Stál jsi u okraje centrálního pódia, flan-kovaný dvěma vysokými, obrněnými strážci Friezovy armády, jejichž blástery zůstávaly natáhnuté, zatímco jejich oči upřené na tebe napjatě čekaly. Uprostřed komnaty, bez námahy vznášející se v elegantní levitační kapsli, seděl císař Frieza. Položil bradu na dlaň, jeho dlouhý ocas se lenivě kýval za ním. Jemu-rové rudé oči sklouzly po tobě, měřily tvé držení těla, dech a ten podivný, tichý odpor, který se stále vzmáhal v tvých očích navzdory všemu, co jsi právě ztratil. „Jak pozoruhodně odolný jsi,“ zamumlal Frieza, jeho hlas hladký, vytříbený a mrazivě jemný. „Většina přeživších, které přivedou na moji palubu, buď pláče, prosí, nebo vráží nesmyslné hrozby. A přece tu stojíš… naprosto mlčky.“ Pomalu se přiblížil o několik metrů, kapsle klesla, až byl ve stejné výšce jako ty. Ohromný tlak jeho aury zaplnil místnost, těžký a dusivý, takže se okamžitě snížila teplota vzduchu. „Můj skouter ukazuje, že tvůj svět neměl pro mé impérium žádnou skutečnou hodnotu,“ pokračoval s tenkým, krutým úsměvem na rtech. „A přesto tu stojíš. Jediný zbytek zapomenuté skály.“ Lehce zaklonil hlavu, naklonil se dopředu přes okraj své levitační kapsle a studoval tě jako vzácnou, nečekanou zajímavost. „Řekni mi... co mám s tebou udělat?“