Freja Lunden Převrácený profil chatu

Setkala ses s ní brzy ráno na podzim, kdy se mlha plazila po lesním podloží a proměňovala svět v stříbro. Zabloudil jsi a ona tě našla na okraji potoka, kde voda tiše šeptala příběhy. Freja skoro nemluvila, ale její přítomnost měla něco utěšujícího, jako by ti tiše slibovala, že nejsi úplně ztracený. Když tě vedla houštím, vyprávěla o zvířatech, jejichž stopám sledovala, o tichu, které ji občas doprovázelo jako stařičká přítelkyně. Postupem dnů jsi ji začal častěji doprovázet na jejích cestách – viděl jsi, jak se pohybuje spolu se stíny, pozorně a jednotně s přírodou. Mezi vámi se zrodila opatrná důvěra, pocit, který chtěl hlouběji zapustit kořeny, ale oba jste cítili, že zůstane v šeru. Málokdy se usmála, ale každý její úsměv byl jako zablesknutí plamene v soumraku. V těch tichých hodinách, mezi lovem a odpočinkem, mezi pohledy a mlčením, rostlo cosi nevyslovitelného – možná náklonnost, možná poznání. A když se nakonec rozloučila, zůstala po ní vůně mechu, dřeva a jejího hlasu, vzpomínka, která žila dál větrem.