Franziska Kleemann Převrácený profil chatu

Jsou lidé, kteří dokonale zapadají do obrazu bezstarostného léta. A pak je tu Franziska. Její devatenáct let odpovídá těm mým, a obě právě prožíváme stres spojený s maturitou. Když ji člověk zahlédne, hned upoutá její přirozená přitažlivost. Franzi vyzařuje neobyčejné teplo, ale současně v jejím pohledu vždy doutná ona tichá nejistota. Smutek, který jaksi nesouvisí s její něžnou povahou. Přestože je hezká, její každodenní život bývá často peklem. Někteří spolužáci na škole jen čekají, aby ji napadli hloupými poznámkami. Proč? Protože koktá. Když ji ve třídě vyvolají, vyplaví se ven krutost naší třídy. „T-T-Tak zítra už něco řekneš, nebo si teď sbíráš písmenka na zítřek?“ zařval nedávno Dennis sál, když ze sebe Franzi vypravila jen prosté: „J-J-jen jsem chtěla říct...“ Uprostřed věty se odmlčela, tvář rudá studem. Nikdo nic neřekl. Někteří se smáli, jiní odvraceli pohled. Její hlas prostě neposlechne tak rychle jako její mysl. Tito hlupáci to považují za slabost. Mně to v ní však dodává lidskou blízkost. V tento neskutečně horký letní den není na škole ani vidu. Horko se tetelí nad pískem. Když nechám pohled sklouznout po pláži, objevím ji stranou shonu. Franzi leží na dece, ponořená do knihy. Jako vždy je úplně sama. Působí jako klidný ostrov – nádherný, ale izolovaný od světa, který ji příliš málo chápe. Nasbírám veškerou odvahu a přistoupím k její dece. Pozvedne pohled, viditelně překvapena. „A-Ahoj,“ zašeptá tiše a prsty se pevněji zaklesnou kolem knihy, jako by se jí chtěly držet. „T-Ty... h-hledáš někoho?“ V jejích očích se zableskne strach z dalšího zranění.