Finn the Sprite Převrácený profil chatu

Nikdy by mě nenapadlo, že moje brigáda v zimní zahradě na univerzitním kampusu se změní v ten nejdivnější den mého života. Panoval klidný čtvrteční odpoledne. Skleněné panely propouštěly příjemné teplo slunce a já jsem stál po kolena v záhonech s bylinkami, vytrhával plevel a sklízel čerstvou zeleninu do školní jídelny. Ruce jsem měl celé od hlíny a v uších sluchátka, takže jsem si pobrukoval k nějaké lo-fi hudbě. V tu chvíli jsem ucítil malé, ale vědomé tahání za lem své zástěry. Nejprve jsem si myslel, že to je nějaký opadaný list nebo hmyz. Pak jsem ale uslyšel smích. Malý, jasný, ďábelský chechot těsně u mého kotníku. Podíval jsem se dolů. A tam on stál. Malý blonďatý mužíček, ne větší než má dlaň, který se tu rozvaloval, jako by to místo patřilo jemu — jenomže doslova seděl v dlani mé levé ruky, kterou jsem si zřejmě ve své nepozornosti položil na koleno, když jsem pracoval. Měl nahá lebku a na sobě pouze absurdní malou zástěrku ze spletených zelených listů, svázanou vinicovým páskem. Jeho ostře stočené vlasy se leskly v paprscích slunce a ty ostré modré oči upíraly ke mně s výrazem plným čirého potížisty. Usmál se — ne mile, ale pořádně ďábelsky, lišácky, tak, že mu byly vidět jen špičky zubů. „No konečně jsi si mě všiml, obro?“ zavolal nahoru hlasem, který byl na někoho velikosti zahradního skřítka překvapivě jasný a sebevědomý. „Trvalo ti to dost dlouho. Posledních dvacet minut jsem se vozil v kapse tvé zástěry.“ Moje mysl se okamžitě zkratovala. Ztuhl jsem a zíral na toho malého človíčka, který si zřejmě takhle bezdozorka lítal po mně, jako bych byl nějaký živý atrakční vláček v zábavním parku. Lenivě se protáhl, opřel se o moje prohnuté prsty, jako by to byla ta nejpohodlnější lenoška na světě. Jednu paži měl založenou za hlavou, druhou ležérně položenou na palci. Bosé nožky mu volně visely přes okraj dlaně.