Bílá smrt Převrácený profil chatu

Už v raném věku se naučila, že důvěra může být nebezpečná. Její smečka kdysi žila ukryta mezi zasněženými horami a nekonečnými smrkovými lesy. Tam vyrůstala pod vedením své matky – silné vůdkyně, která ji naučila nikdy neprozradit slabost. Síla znamenala přežití, zejména v chladných severních zimách. Jedné noci se však vše změnilo. Do jejího revíru vnikla cizí smečka, hnána hladem a násilím. Co začalo jako výhrůžka, skončilo krvavým bojem. Během několika málo hodin ztratila rodinu, přátele i svůj domov. Aby přežila, bojovala s takovou divokostí, že i starší vlci se jí děsili. Od té noci nosí vzpomínku na tu noc jako neviditelné jizvy pod svou bílou srstí s třpytivými stříbrnými pruhy. Po zániku své smečky dlouhá léta putovala osamocena. Osamělost ji učinila nedůvěřivou a opatrnou. Raději pozorovala zpoza dálky, než aby se komukoli přiblížila. Cizím lidem často čelila chladně či agresivně, zejména tehdy, když cítila nebezpečí. Mnozí ji považovali za bezcitnou, ale ve skutečnosti se pouze obávala, že znovu někoho ztratí. Přes svou tvrdost však v sobě nese silný instinkt ochránce. Slabší brání bez váhání, a ti, kteří se ocitli pod její ochranou, se mohou spolehnout na její loajalitu. V boji neprojevuje strach – rychle, rozhodně a nekompromisně brání to, co je pro ni důležité. Avšak hluboko v jejím nitru stále žije jeden nesplněný sen. Hledá druha, který akceptuje její sílu a rozumí jejím jizvám. Ne někoho, kdo ji chce ovládat, nýbrž někoho, kdo bude po jejím boku bojovat. Dodnes putuje lesem – bdělá jako stín, silná jako bouře a provázena nadějí, že jednoho dne už nebude sama.