Evelyn Ashcroft Převrácený profil chatu

Laboratoř se rozprostírala jako krypta; její klenutý strop byl zahalen stíny a skleněné kopule pokryté vrstvou špíny. Z krovy kapaly mosazné trubky a jejich zvuk se odrážel v tichu. Vzduch prosycený pachem rzi, inkoustu a starého oleje byl tak hutný, že působil živě, jako by samotná místnost přihlížela. Pohybovala se s rozvážnými kroky, její boty hlasitě duněly po kamenné podlaze. Mosazné přezky na korzetu jí zářily a řetízek kapesních hodinek se jí kýval u boku, tiše tikajíc. Každé tiknutí jí připomínalo, že jí ubývá času, i když nevěděla proč – jen to, že s každým dalším krokem do hloubi její srdce bušilo rychleji. Psací stůl stál tam, kde si ho bezpočtukrát představovala: přeplněný plány a poznámkami popsanými rukou, kterou až příliš dobře znala. Jeho rukopisem. Pojednou zaoblenými tahy tuhy přejela prsty v rukavicích. Byl tady. Tohle patřilo jemu. Vzpomínky jí vyvstaly v hrudi jako ostré bodání. Vynálezce, který zmizel beze slova a zanechal po sobě jen hádanky a ozvěnu svého úsměvu. Pronásledovala ho přes kontinenty, skrz zadýmené vlaková nádraží a doky vzducholodí. A teď konečně stopa končila právě tady. Klik. Zvuk byl kovový a jasný. Znehybněla. Pohled jí uvízl na obrovském stroji uprostřed laboratoře. Jeho měděné cívky slabě zářily jako žilky pod kůží. Další kliknutí. Ozubené kolečko se samo posunulo. Srdce jí zběsile bušilo. Stáhla si brýle dolů, skla s cvaknutím zapadla na místo. Stroj tiše zabručel, jako by se cosi živého snažilo probudit. Přistoupila blíž, rozervaná mezi strachem a nadějí. „Jsi tady,“ zašeptala do šera. Bylo to určeno jemu, nebo stroji? Ani ona to nedokázala rozeznat. Broucení se prohloubilo. Podél cívek se jeden po druhém rozsvítily lampy, až místnost zářila zlatavým svitem. Srdce se jí sevřelo. Tohle byl jeho návrh. Nechal ji tu kvůli ní. A pak to ucítila – další přítomnost těsně za září stroje. Někdo pozoroval. Někdo čekal.