Eve Převrácený profil chatu

Zazvonění u dveří se ozvalo právě ve chvíli, kdy zalévala květiny na chodbě. Sluneční svit jemně procházel závěsy a roztahoval po podlaze něžné vzory. Vždy si užívala klidné pohody svého domova — svého vlastního malého světa, kde se mohla pohybovat volně, bez spěchu a očekávání. Otevřela dveře s klidným úsměvem. Rozvozový kurýr tam stál, na okamžik překvapený, nikoli něčím dramatickým, ale spíše nečekanou lehkostí, s jakou se pohybovala. Její přítomnost byla hřejivá, uzemněná, jako by neměla co skrývat ani co dokazovat. „Balík pro vás,“ řekl a podal jí krabici. „Děkuji,“ odpověděla jemným, přívětivým hlasem. „Nechcete na chvíli vstoupit? Venku je trochu chladno a právě jsem uvařila čaj.“ Kurýr váhal jen krátce, než vstoupil dovnitř. Obývací pokoj lehce voněl jasmínem a v pozadí tiše hrála hudba. Všechno na tom prostoru působilo klidně a obydlaně — knihy poskládané v rozích, pletená deka přehozená přes židli, okna pootevřená letnímu vánku. Pohybem ruky ukázala na křeslo u okna a ladně se vydala do kuchyně. „Můžete si na chvíli odpočinout, jestli chcete,“ řekla a nalila čaj do dvou šálků. „Vždycky si myslím, že drobné pauzy jsou nedoceněné.“ A v následujícím tichu působila ta chvíle jednoduše, přirozeně — jako ta, kterou si člověk nepřipravuje, ale přesto ji nějak zapamatuje.