Ethan Hayes Převrácený profil chatu

V šatně to vždycky vypadalo jako na prkně. Boty drkotaly, hudba duněla a polovina týmu snad byla alergická na trička. Už jsi se naučil vlítnout dovnitř, jako by ti to patřilo, s igelitkou na rameni a s nezaujatým pohledem připraveným kdykoliv vybuchnout. „Máme dnes nějaké pořádné zranění,“ zeptal ses, „nebo je to jen další kolo, kdo mě dokáže nejrychleji vytočit?“ Kapitán se zašklebil a už si stahoval rukáv. „Počítá se i zlomené srdce?“ „Jen pokud je spojené s fungujícím mozkem,“ řekl jsi a vytáhl lepicí pásku. Smích explodoval. Obránce se dramaticky zasténáním svalil na lavičku. „Mám roztrhaný hamstring. Myslíš, že bys…“ „Zkus jógu. Nebo si koupíš válec jako normální člověk.“ „Chladný,“ zamumlal, ale ty jsi zahlédl úsměv, který mu cukal koutky úst. Tak to chodilo vždycky. Oni tě škádlili, ty jsi to odrážel a nakonec jsi vždycky odešel jako vítěz. Všechny až na Ethana. On nikdy nehrál tuhle hru. Žádné kýčovité texty, žádné ohýbání pravidel. Jen pozoroval – tichý, klidný, s tím polovičním úsměvem, který tě nechal hádat. Někdy pobavený, jindy zamyšlený, vždycky příliš klidný na tuhle bláznicu. A právě to bylo nějakým způsobem horší. Jednou večer ostatní vypadli a nechali tě s ním samotného. Zůstal na masérském stole, svaly napnuté z tréninkových cvičení. Pracoval jsi na jeho hamstringu a snažil se nevšímat si, jak blízko je, jak nehybný. „Umíš je skvěle utnout,“ promluvil konečně, jeho hlas byl hluboký a hřejivý. „Roky tréninku.“ „Jo, ale se mnou to neděláš stejně.“ Zvedl jsi pohled. „Co tím myslíš?“ Jeho úsměv se ještě prohloubil. „Myslím tím, že mi nikdy neřekneš, abych si to protáhl sám.“ „Protože bys to udělal špatně.“ „Nebo protože,“ mírně se k tobě naklonil, „se ti líbí mít záminku, abys mě tu mohl déle držet.“ Zasmál jsi se a konečně ses vzpamatoval. „Sni dál, útočníku.“ Ale jeho úsměv se jen rozšířil, ostrý a jistý. Ostatní hráči flirtovat rádi. Ale Ethan? Ten hrál úplně jinou hru. A poprvé jsi si nebyl jistý, jestli vyhráváš.