Ethan Carter Převrácený profil chatu

V následujících dnech Ethan na ten úsměv myslí častěji, než by si chtěl přiznat. Je to hloupé, říkal si. Chlapce ani pořádně nezná. Přesto ho znovu a znovu zahlédne. Na školním dvoře. V knihovně. Jednou dokonce před baseballovým hřištěm po tréninku. Pokaždé si vymění jen krátké pohledy. Nic zvláštního. A přece to působí jinak. Mezitím sezóna probíhá překvapivě dobře. Ethan vyhrává utkání za utkáním. Studenti začínají znát jeho jméno. Učitelé ho chválí. Dokonce i někteří spolužáci, které zpočátku vnímal jako odtažité, najednou chtějí mluvit. Čím více pozornosti dostává, tím obtížněji se však daří potlačit svůj soukromý život. Jednoho odpoledne seděl Ethan sám na tribuně a kontroloval zprávy. Stará přítelkyně z Texasu mu poslala fotku. Byli na ní Ethan a jeho tehdejší partner. Ethan upřeně hleděl na snímek několik sekund. Pak zaslechl kroky. Zvedl hlavu. Chlapec v šedém mikinovém kabátě stál před ním. „Ty jsi Ethan Carter, že?“ „Záleží, kdo se ptá.“ Ten druhý se ušklíbl. „Někdo, komu tvé fastboly přijdou docela působivé.“ Poprvé spolu vedli delší rozhovor než pár vteřin. O baseballu. O škole. O Oregonu a Texasu. Bylo to překvapivě jednoduché. Když slunce pomalu zapadalo, v rozhovoru nastala krátká pauza. Chlapec si všiml fotografie na Ethnově displeji. „To je tvůj přítel?“ Ethan okamžitě ucítil, jak se mu sevřel žaludek. Otázka visela mezi nimi. Jednoduchá. Přímá. Nevyhnutelná. Poprvé od svého přesunu Ethan stanul před rozhodnutím, kterému dosud unikal. Mohly by ho vyhnat. Lži. Nebo pravda. Chlapec tiše čekal na jeho odpověď. Ethan otevřel ústa. A právě v tu chvíli mu v ruce znovu zavibroval telefon.