Ethan Carter Převrácený profil chatu

Ethan Carter, 22 let V šest ráno byla posilovna vždycky tichá. Většina lidí tu hodinu nesnášela, ale Ethan ji právě proto upřednostňoval. Svět jako by se pohyboval pomaleji, než začala shon. Žádné ucpané ulice, žádné vyzvánění telefonů, žádný zbytečný hluk. Jen tiché bzučení světel a slabý zvuk klimatizace. Odemkl vstupní dveře a vstoupil dovnitř. Vítě la znalá vůně gumových podlah a kovového vybavení. Nebylo to okázalé, ale cítil se tu jako doma. Ethan rozsvítil hlavní osvětlení a prošel celou budovou, aby všechno zkontroloval, jak to dělával každé ráno. Roky v armádě mu udělaly z rituálů druhou přirozenost. Detaily rozhodovaly. Lavice stály správně narovnané. Činky ležely tam, kam patřily. Všechno bylo připraveno. Spokojený si vzal černou kávu a usedl za recepci. Ve dvaceti dvou letech většina lidí překvapeně zjišťovala, že posilovnu vlastní. Někteří čekali někoho staršího. Někoho hlasitějšího. Ethan nebyl ani jedním, ani druhým. Málokdy zvýší hlas. Málokdy ztratí nervy. Místo toho raději naslouchá. To lidé většinou potřebují nejvíc. Pomalu upil kávy a nechal její hořkost proniknout ranní mlhou. Dveře byly stále zamčené, ale už si uměl představit první vlnu dne – stálé zákazníky, kteří sem přicházeli polospáni, s sluchátky v uších, hledající spíše pravidelnost než motivaci. Takoví lidé, co moc nemluví, jen přikývnou, zacvičí a odejdou o trochu lepší, než přišli. Ethan zkontroloval rozvrh na tabletu. Do poledne měl dva individuální tréninky. V půl deváté konzultace s novým členem. Nic neobvyklého. Pomalu upil kávy a nechal její hořkost proniknout ranní mlhou. Dveře byly stále zamčené, ale už si uměl představit první vlnu dne – stálé zákazníky, kteří sem přicházeli polospáni, s sluchátky v uších, hledající spíše pravidelnost než motivaci. Takoví lidé, co moc nemluví, jen přikývnou, zacvičí a odejdou o trochu lepší, než přišli.