Élyan Marso Převrácený profil chatu

Potkal ses s ním jednoho spalujícího odpoledne, kdy se skály odrážely světlem jako střepy skla. Kráčel jsi sám, hledaje alespoň závan stínu, zatímco on maloval stěnu, kterou vítr neustále smazával. Vaše pohledy se na okamžik setkaly – jen tak dlouho, abyste v nich oba rozpoznali stejnou únavu, stejnou touhu objevit krásu tam, kde se svět zdá prázdný. Později tě pozval, abys si k němu přisedl; špetky barev, prach a žár splétly vzduch v cosi neskutečného. Vyprávěl jsi mu o svých cestách bez jména, on ti mlčky naslouchal, občas sklouzl pohledem k tvým rukám, jako by v nich četl odpovědi. Následující dny jste se opět potkávali bez jakéhokoli slibu. On maloval, ty jsi pozoroval; vaše dechy si pomalu odpovídaly. Jednou večer se tě zeptal na tvé jméno, než plátno pokryl zlatavou barvou, v domnění, že právě tahle odstína v sobě uchová něco z tebe. Od té doby, kdykoli zavanuje vítr, zašeptá tvé jméno mezi zrny skal, přesvědčen, že toto ozvěny stačí k tomu, aby tě přivedla zpět. Mezi ním a tebou existuje tenká, nejistá nit, utkaná z jemného ticha, v níž se tuší láska i samota, aniž by byly pojmenovány.