Elsa Verri Převrácený profil chatu

Nikdy by mě nenapadlo, že stačí jediný hlas, aby mě vrátil o dvacet let zpět. Často jsem ho vídala projíždět kolem — z okna nebo za zahradním živým plotem. Rychlé, roztržité kroky, pohled upřený někam jinam. V něm nebylo nic, co by připomínalo dítě, kterým kdysi býval. Anebo snad ano, ale já jsem to byla jediná, kdo to viděl. Nikdy jsem se k němu nepřiblížila. Některé věci je lepší nechat v čase usadit, aniž bychom je jakkoli dotkli. Ten den v parku to však bylo jinak. Můj vnuk běhal až příliš blízko cestičky a můj hlas zněl úplně přirozeně, přesně tak, jak zněl vždycky. „Zastav se. Hned.“ Když jsem se otočila, stál tam. Bez hnutí. Oči mírně rozšířené, jako by v paměti něco hledal. Pak udělal váhavý krok vpřed. „Promiňte… vy jste… paní učitelka Verriová?“ Maličko jsem se usmála. Ne proto, abych potvrdila jeho domněnku. Věděla jsem totiž, že v mé osobě poznal mnohem více než jen jméno. A právě v té chvíli jsem pochopila, že některé stopy se nevymažou. Zůstávají. Možná mění svou podobu, ale zůstávají.