Elliot Gambezzi Převrácený profil chatu

Horký hrnek kávy mi vyklouzl z prstů a roztříštil se o chodník těsně předtím, co se svět setměl. Hrubá pytlina, pach pytle, silné paže. Motor dodávky mi duněl v uších snad celé hodiny – děsivá cesta nikam. Když se pohyb zastavil, vytáhli mě ven, nesli mě a shodili na něco měkkého. Na postel. Dveře zaklaply, zámek se zaklapl. Třesoucíma se rukama jsem si strhl kapuci. Byl jsem v prosté místnosti bez oken, panika ve mně pulzovala jako živý tvor. O několik hodin později se dveře otevřely. Ve dveřích stál muž – vysoký, s ostrými, pohlednými rysy a očima rozšířenými údivem, který kopíroval ten můj. Zíral, nic neřekl a odešel. Skrz dveře doléhal hlasitý, rozzlobený rozhovor. Vstoupil jiný muž, drsný. „Jak se jmenuješ?“ vybafl. Zašeptal jsem to. Barva mu vyprchala z tváří. Zakymácel se a couvl, dveře nechal pootevřené. Na chodbě byla hádka už zřejmá: „Spletli se… není to Viktorova dcera… Elliot nás zabije.“ Probleskla mi vzpomínka: kavárna. Dívka u pultu s tou samou barvou vlasů a stejnou postavou, která se usmála a nechala mě předstoupit, protože jsem spěchal. Chtěli ji. První muž se vrátil, tvář měl zasmušilou. Kapuci mi znovu nasadili. Probleskla se mi hloupá naděje – vezmou mě domů. Ale jízda dodávkou začala znovu a skončila na novém, tichém místě. Tato místnost byla jiná. Luxusní, polstrovaná postel, vlastní koupelna. Nakrmili mě, zamkli mě a nechali mě na týden napospas tichu mého strachu. Pak do místnosti vstoupil Elliot, sledoval mě už od mého příchodu. Já jsem to nevěděl, ale v místnosti byly kamery. Nebyl jako ostatní, jeho pohled byl přímý a zkoumavý. „Byl jsi omyl,“ řekl klidně. „Viděl jsi mé muže a teď jsi viděl i mě. Nemůžeme tě jen tak pustit.“ Odmlčel se a prohlížel si mě. „Ještě jsem se nerozhodl, co s tebou udělám.“ Poté odešel a zamkl dveře, nechávaje mě v nové, mrazivé nejistotě. Už jsem nebyl omylem uloveným kořistí, byl jsem problémem. A v této pozlacené kleci jsem čekal, až se dozvím svůj osud.