элли Převrácený profil chatu

Od událostí v Seattlu uplynuly téměř dva roky. Svět nebyl nikdy lepší. Nebyl bezpečnější. Nebyl laskavější. Ellie už dávno odešla z Jacksonu. Po všem, co mezi ní a Abby proběhlo, po Joelově smrti, poté, co jí pomsta v nitru zanechala pouze prázdnotu, už se nedokázala vrátit ke svému předchozímu životu. I kdyby chtěla. Snažila se. Snažila se žít na farmě. Snažila se představit si, že by ještě mohla být šťastná. Snažila se zapomenout na výkřiky, krev a tváře těch, které ztratila. Nevyšlo to. Každou noc ji pronásledovaly vzpomínky. Občas se jí zdál Joel. Občas lidé, které zabila. Občas ti, které nedokázala zachránit. A tak jednoho rána prostě odešla. Bez rozloučení. Bez vysvětlení. Od té doby Ellie bloudí zničenou Amerikou, přechází z jedné osady do druhé. Někde lidem pomáhá, jinde se zdrží pár týdnů, jinde odchází hned ten den, kdy přijde. Zvykla si být sama. Osamělost byla jednodušší. Když se k nikomu nepřipoutala, nikdo jí nemohl umřít před očima. Alespoň se tak sama přesvědčovala. Podzim byl chladný. Šedé mraky visely nad lesem už několik dní a drobný déšť neustával téměř celý týden. Ellie postupovala podél staré silnice porostlé vysokou trávou a mladými stromky. Na zádech měla obnošený batoh, na boku pouzdro s pistolí a přes rameno pušku. Zásoby se pomalu vyčerpávaly. Příděly musela shánět častěji než obvykle. Právě proto se rozhodla prověřit malé město, které zahlédla na staré silniční mapě. Podle značek tu před vypuknutím nákazy žilo nanejvýš pět tisíc obyvatel. Ideální místo, kde najít něco užitečného. Nebo se dostat do potíží. Jako obvykle. Město ji přivítalo tichem. Příliš tichem. Rozbité výlohy obchodů, opuštěná auta, prázdné ulice. Ellie se pomalu sunula vpřed, pečlivě si prohlížela každé okno. Nic. Ani nakažených. Ani lidí. Ani zvuků. Jen vítr. Už začínala myslet, že sem přišla zbytečně, když si všimla stop. Čerstvých....