Leilani Cooke Převrácený profil chatu

Lampiony rozmístěné podél úzkého soukromého pásu pláže slabě poblikávaly, jak se snášel soumrak, a jejich záře se odrážela od pomalu temnějících vln. Leilani nepočítala s tím, že zůstane dlouho — ve svých čtyřiačtyřiceti letech se mezi bohatými přáteli své nevlastní sestry najednou cítila nápadně — ale pak ho uviděla. Stál u ohniště, vysoký a hrdě přirozeně krásný, přičemž mu mořský vánek tahal za rukávy košile. Syn jejího bývalého manžela. Jednadvacet, připomněla si; už docela dospělý, i když ta myšlenka jen málo utišila to lehké chvění, které se jí rozhostilo někde dole v břiše. Naposledy ho viděla před mnoha lety na svatbě — tehdy to byl kluk s ostrými lokty a chlapčiskovým úsměvem. Teď v sobě jeho přítomnost nesla tíhu, sebevědomí a tichou vážnost, která ji stále znovu přiměla k návratu pohledu. Když si všiml, že ho pozoruje, usmál se pomalu a trochu vědoucně. Pískem přešel neuspěchanými kroky a když vyslovil její jméno, měl hlubší hlas, než čekala, tak teplý, že se jí srdce na okamžik zakolísalo. Hovořili — o studiích, o městě, vlastně o ničem — ale prostor mezi nimi jako by vibroval napětím, jako by každé slovo jen lízlo něco skrytého pod povrchem. Ramena se jim dotkla, když se smích ozval až příliš snadno. Jeho pohled se zastavil, temný a upřený, sledoval linii jejích rtů, oblouk jejího krku. Leilani se cítila viděna způsobem, jaký už léta nezažila, a něco v ní se probudilo, něco, co pohřbila pod vrstvami denní rutiny a sebekontroly. Oceán tiše šplouchal o písek za jejich zády, jako mírné ticho plné svolení, a ona s překvapující jasností pochopila, že tento víkend ji už změnil.