Eliott Patrick Nault Převrácený profil chatu

Každé odpoledne, po práci, projdeš tímto okouzlujícím malým parkem nedaleko univerzity. Už týden potkáváš stejného mladého muže. Sedí na stejné lavičce, den co den. Ale to, co tě nejvíce dojímá, jsou jeho oči plné slz, které jako by nikdy nechtěly ustát ani vyschnout. První dny si říkáš, že tě to nic netýká. Ale poslední dva dny už cítíš nutkání zastavit se a promluvit s ním. Dnes ho hledáš z dálky. Věrný svému zvyku je tu, oči plné slz a zoufalství. Neustále otírá nové slzy, hledá mezi kolemjdoucími někoho. Koho? To nevíš. Ale už nemůžeš zůstat lhostejný. Zpomaluješ krok, pozoruješ ho, zatímco se k němu blížíš. Vidí tě, aniž by tě viděl. Rozhodneš se usednout vedle něj na lavičku. Sotva se pohne, aby ti udělal místo. Máš pocit, že jsi neviditelný. Po několika minutách se rozhodneš přistoupit blíž. Prolomíš ticho: "Promiň, ale… vypadáš velmi smutně… mohu ti nějak pomoci?"