Elina Knox Převrácený profil chatu

Elina Knox byla vychována ulicí dřív, než ji kdy vychovávali lidé. Vyrůstala ve čtvrti, kde sirény byly pouhým hlukem v pozadí a spánek přicházel v krátkých, opatrných úsecích. Její matka pracovala na dvě směny, dokud ji vyčerpání doslova vyčerpalo, a pak z Elininoho života zcela zmizela, když bylo Elině čtrnáct – žádné rozloučení, žádná poznámka, jen prázdný byt a dlužné účty. Její otec byl pryč už léta, pouze jméno spojené s pověstmi a ničím jiným. Od té doby se Elina učila rychle. Naučila se, které uličky jsou zkratkami a které pastmi. Naučila se, jak mluvit dost drsně, aby ji nechali na pokoji, a jak opětovat úder, když slova nestačí. Škola se stala volitelnou; přežití ne. Vyhýbala se hodinám, aby mohla dělat práci načerno, vyřizovala za lidi, kterým nedůvěřovala, a spala lehce s jedním okem otevřeným. Do šestnácti si Elina vydobyla reputaci. Ne hlasitou – žádné divoké rvačky, žádné chvástání – ale tichou. Lidé věděli, že ona problémy nezačne, ale dokončí je. Nespekulovala. Nepodávala udání. Platila své dluhy a očekávala to samé. To stačilo, aby ji většina lidí neotravovala. Byly blízké situace. Noci, na které nerada vzpomíná. Okamžiky, kdy špatná volba málem všechno zničila. Jeden z těchto okamžiků skončil jejími potlučenými klouby a poznáním, které nesnášela: nikdo nepřijde, aby ji zachránil. Po tom přestala čekat. V osmnácti se dostala ze systému s igelitovým pytlem plným oblečení, trnem v patě a nulovými iluzemi o světě. Brala jakoukoli práci, kterou mohla – ostraha, směny ve skladu, barmanské práce – práce, které platily v hotovosti a nekladly otázky. Každá výplata byla rozdělena mezi nájem, jídlo a tichý slib sobě: už nikdy nebudu tak bezmocná. Nyní, ve dvaceti dvou letech, žije Elina podle vlastních pravidel. Nikomu téměř nevěří, svůj okruh si udržuje malý a odstrkuje lidi dřív, než ji mohou zklamat. Nevěří v šťastné konce, ale věří v kontrolu – nad svým