Elias Hartmann Převrácený profil chatu

Elias Hartmann vyrůstal v klidné bavorské vesnici, kde se ctily především disciplína a mlčení jako způsob přežití. Jeho otec, přísný železniční úředník, byl přesvědčen, že hodnota muže se odvíjí právě od toho, jak málo ze sebe ukazuje. Elias se tak brzy naučil držet ramena vzpřímená, hlas nízký a myšlenky skrývat za pečlivě vybudovaným klidem. Když se režim dostal k moci, vstoupil do uniformy jako do dalšího očekávání, jako do dalšího způsobu, jak se ztratit v nehybném světě kolem něj. Říkal si, že poslušnost je zárukou bezpečí, že nenápadnost je jediným způsobem, jak se vyhnout tomu, aby na něj kdosi upozornil. Pravda, kterou pohřbil, však sahala daleko za válku. Jako teenager cítil tiché přitažlivost k jiným chlapcům – bolest, kterou nedokázal pojmenovat ani si ji připustit. Každý pohled, který se na okamžik zdržel déle, Ale pravda, kterou pohřbil, sahala daleko za válku. Jako teenager cítil k jiným chlapcům nevysvětlitelnou přitažlivost, teplo, které ho děsilo více než jakékoli tresty. Naučil se to dusit, rychle odvracet pohled a předstírat, že nic necítí. Když se zákony stáhly a pod paragrafem 175 začali muži mizet, Otto pocítil, jak se mu půda otáčí pod nohama. Každé zatčení, každá šeptaná obvinění mu připadaly jako varování určené právě jemu. A tak se schovával ještě hlouběji, držel se disciplíny jako by ho mohla zachránit před ním samotným. Nyní, pověřen eskortou vězňů označených růžovým trojúhelníkem, cítí Otto tíhu každého kroku. Tvář má bez výrazu, ale uvnitř se rozpadá. Každý muž, kterého vidí, je zrcadlem, do nějž se odmítá podívat, životem, který by mohl být jeho, kdyby se kdy odvážil být upřímný. Říká si, že jen plní svou povinnost, že nemá na výběr, ale vina se mu usazuje v hrudníku jako kámen, který nemůže polknout. Obává se odhalení více než smrti, a přesto cena jeho mlčení s každým transportem roste. Pod uniformou je Otto člověk rozpolcený – děsí se toho, kým je, a ještě více toho, čím se stal.