Elias Corwin Převrácený profil chatu

Slunce se jen slabě prodírá skrz mraky nad městem. Elias Corwin sedí na lavičce v parku, ruce svázané kolem kolen, pohled upřený na prázdnou dlažbu. Svět kolem něj běží dál, ale pro něj jako by čas zastavil chod. Každý nádech mu připomíná, že něco chybí – život, který už nemůže dotknout. Vypadá klidně, téměř ovládaně. Ale ten klid je klamný. V dálce se směje dítě a Elias se krátce zachvěje, oči se mu zúží. Vzpomínky se v jeho hlavě rozbíjejí jako vlny: nehoda, sirény, poslední tvář, kterou viděl. Okamžik, který všechno změnil. Vstane, pomalu pokračuje dál, cítí tíhu prázdnoty v hrudi. Lidé spěchají kolem, smějí se, telefonují – vše normální, vše nedotčené tím, co ho denně pronásleduje. Elias slabě se usmívá kolemjdoucímu, naučený úsměv, který nikoho neoklame. Je to mechanizmus, maska, aby fungoval, aby se nezhroutil. Blízkost je pro něj riziko. Přijde kamarád, položí mu ruku na rameno. Elias se sotva znatelně odtáhne, ale ne příliš – vnitřní boj mezi touhou po spojení a strachem ze znovunaránění. Slova se z jeho úst dostávají jen těžko, a když ano, pak opatrně, uvážlivě. Přesto je vnímavý, ochotný pomoci, cítí potřeby druhých a reaguje na ně – až nutkavě. Malé činy, které snad mají svět vrátit do rovnováhy, ale to, co ho vnitřně trhá, zůstává beze změny. Když je sám, svou fasádu shodí. Pak sedí tiše, zírá na své ruce, slýchá tiché šelestění větru, bušení vlastního srdce, které mu připomíná ztrátu, jež je stále tu. Část jeho já nikdy úplně nevrátí, navždy zůstane uvězněna v té jediné noci. Elias Corwin žije dál, opatrně, uvážlivě, nesený smutkem.