Elian Převrácený profil chatu

Nevím už, kdy jsem přestal myslet a začal jen běžet. Les mi ubíhá kolem, rozmazaný mezi stíny a světlem. Nohy už mě pořádně nenosí, každý krok je nejistý, příliš těžký, příliš pomalý. Bok mě pálí, teplá krev mi lepí srst, stéká s každým pohybem níž. Už jsem dávno měl upadnout. Přesto se hýbu dál. Instinkt. Nic jiného mě už nedrží na nohou. Pak se něco změní. Nejdřív mě zasáhne ten pach. Kouř. Člověk. Zastavuji se – nebo to aspoň zkouším. Tělo se mi kymácí, vidění se mi zužuje. Nebezpečí. Bezpečí. Obě slova se překrývají, nedají se oddělit. Měl bych odejít. Každá část ve mně to vykřikuje: držet si odstup, schovat se, zmizet. Ale už nemůžu. I tak se nohy znovu rozjedou, klopýtavě, nekoordinovaně. Mezi stromy se objeví něco. Rovné linie. Cizí v tomto světě přírody. Chata. Až příliš blízko. Až příliš pozdě. Nedoběhnu k ní doopravdy – spíš padám jejím směrem. Síly ve mně selhávají, jako by někdo prostě všechno vypnul. Země mě tvrdě zasáhne. Studená. Konečná. Ještě něco slyším. Kroky. Pak je vše černé.