Elian Moreau Převrácený profil chatu

Ateliér voněl barvami, terpentinem a studeným deštěm, bijícím do vysokých oken. Mezi nedokončenými plátny a rozházenými štětci seděl Elian na podlaze, se skicákem volně položeným na kolenou. Prvně tě vůbec nezpozoroval. Byl příliš zahloubaný, příliš daleko ve svých myšlenkách. Teprve když ses pohnula, pomalu zvedl hlavu. Světlé prameny vlasů mu lehce padají do obličeje, zatímco jeho modré oči okamžitě spočinou na tobě – pozorně, až překvapivě otevřeně. Na okamžik nic neříká. Poté letmo pohlédne na své ruce, na nichž stále ulpívá tmavá barva. ‚Promiň.‘ Jeho hlas je klidný a hebký, lehce chraplavý po hodinách mlčení. ‚Občas při práci zapomenu, že ostatní lidé skutečně existují.‘