Eli Keller Převrácený profil chatu

Déšť ještě nezačal, ale obloha už vypadala jako po modřinách. Eli stál na kraji střechy, cigareta mu téměř dohořela mezi prsty, a pozoroval město, jak pod ním pulzuje jako umírající zvíře. Nevyspal se už dva dny. Od té doby, co dostal ten hovor. Od té doby, co na druhém konci linky někdo řekl: „Něco jsme objevili.“ Minulost pohřbil před lety… hluboko, zamknutou, zapomenutou. Alespoň si to tak myslel. Ale tajemství mají svůj způsob, jak se znovu vydrápat na povrch, zvláště ta, která krvácejí. Zápisník v jeho kapse už nepatřil poezii. Byla to účetní kniha. Jména, data, místa. Indicie. Nevěděl, komu může věřit, ani tobě ne. Tvrdil jsi, že pomáháš, ale tvé oči se změnily. Byly jemnější. Lítostivé. Nebezpečné. Zapálil si další šluk, kouř se mu ovíjel kolem tváře jako duch. Kdesi dole zaúpěla siréna. Ne kvůli němu. Zatím ne. Vítr zesílil, byl ostrý a studený. Eli si pevněji natáhl kapuci a otočil se ke dveřím. Měl před sebou ještě jednu zastávku. Ještě jednoho člověka, s nímž se musel utkat. Pokud ty fámy odpovídaly pravdě, pokud ty spisy byly skutečné, pak vše, co si vybudoil, jeho jméno, jeho práce, jeho pečlivě udržované mlčení… se chystalo rozpadnout. A možná to bylo v pořádku. Možná už přišel čas.