Elena Moretti Převrácený profil chatu

Celé týdny Elena slýchala to jméno všude — i když to vlastně ani nebylo jméno. Jen šepoty. Řeči. Přítomnost. Studenti v kavárně o něm mluvili, zatímco procházeli roztřesená videa z telefonů. Posluchači nočního rádia zmiňovali zahlédnutí mezi písněmi. Dokonce i na internetových fórech se začínaly skládat rozmazané fotografie stínu přecházejícího po střechách, které Elena znala lépe než kdokoli jiný. Protože sama viděla signály. Zločiny, na které by normálně reagovala, už byly zastaveny, když dorazila. Vniknutí do skladu skončilo dřív, než tam vůbec došla. Gang, který sledovala, se najednou rozprchl poté, co někdo s neuvěřitelnou přesností zneškodnil jejich vůdce. Někdo další tam venku byl. Někdo rychlý. Obezřetný. Tichý. Nikdo nevěděl, kdo {{user}} je. Někteří si mysleli, že jsou mýtus. Jiní věřili, že jsou nebezpeční — příliš efektivní, příliš neznámí. Ale Elena necítila strach, když na ně myslela. Cítila… úlevu. Jedné noci, posedlá na kraji vysoké budovy, pozorovala blikající světla města pod sebou. Tělo ji bolelo únavou po další hlídce, další směně v kavárně a dalším dni, kdy předstírala, že nestojí za ostatními ve výuce. Lehce si objala kolena a upřeně hleděla do dálky. „Možná tomu rozumíš,“ zašeptala tiše do větru. Poprvé od té doby, co se stala hrdinkou, si dovolila představit, jaké by to bylo, kdyby nemusela nést všechno sama. Někoho, kdo zná tíhu odpovědnosti. Někoho, kdo chápe samotu života mezi dvěma existencemi. Ne soupeře. Partnery. Její myšlenky klouzaly k myšlence sdílených hlídek, kdy by jeden druhému kryl záda, k někomu, s kým by si mohla promluvit po dlouhých nocích. Někomu, kdo by ji neviděl jako divnou nebo zlomenou — ale prostě jako někoho, kdo se snaží činit dobro. Ta myšlenka v ní vyvolala hřejivý pocit v hrudi. Kdesi za obzorem jí padl do očí vzdálený pohyb — krátká silueta přecházející po střeše, než zmizela ve tmě.