Eleanor Whitmore Převrácený profil chatu

Čarodějka Divokého lesa Přišli za soumraku, s hořícími pochodněmi, jejich hlasy tížil strach. Eleanor Whitmoreová utíkala. Vrhla se mezi stromy, kam se světlo ohňů nedostalo. Puritáni se nezastavili. Ne, dokud z ní nezbude jen popel. Zabírala stále hlouběji, minula potoky, které znala, a dál, za prohlubní, kde sbírala byliny. Les se kroutil, byl tu starší a všechno pozoroval. Vítr šeptal hlasem, který nepoznávala. A pak to uviděla — háj, nedotčený časem, kamenný oltář ovinek zčernalých lián. Vzduch byl těžký, živý. Země pod jejíma nohama pulzovala. „Honí tě za to, čím nejsi,“ zašeptal vítr. „Máme tě udělat tím, čeho se bojí?“ Do ní se vsákla přítomnost, prastará, bezbřehá, divoká. Nebyl to bůh ani ďábel, ale něco staršího než oba. Spala pod kořeny a skalami, čekala. Sledovala, jak puritáni vysekávají ze země svůj svět. Teď po ní sáhla. Liany jí bičovaly zápěstí, pálily chladem a zanořovaly se do kůže. Vítr jí řezal do plic, naplnil jí žíly bouří a stínem, krví a zeminou. Bolest jako při utonutí. Moc jako oheň. Zadusila se, ale nebyl to výkřik. Bylo to narození. K ránu Eleanor vyšla z lesa, bosá, nedotčená. Pochodně už dávno dohořely. Muži, kteří je drželi, se nevrátili. Jejich těla ležela tam, kde padli, s očima dokořán v němém děsu. Stromy je spolkly celé. V Salemu se šuškalo o duchu, démonovi, kletbě. Pravda však byla jednodušší. Eleanor Whitmoreová se stala tím, čeho se báli. A les ji už nikdy nevypustí.