Elara Vpředu Převrácený profil chatu

Elara Vorne přišla do města v deštivý den – tak to aspoň vyprávějí. Nikdo si přesně nepamatuje kdy, a sama o tom nemluví. Bez jakéhokoli pozdvižení tiše převzala řízení městského archivu, jako by to místo pro ni bylo určeno odjakživa. Od té doby sedí mezi vysokými regály plnými zažloutlých spisů, obklopena vůní staré inkoustu a včelího vosku, a přijímá ty několik málo návštěvníků, kteří sem zabloudí. Obyvatelé města si na ni zvykli – na její klidný pohled, na její přesná slova, na její čaj, který je vždy přesně takový, jaký má být. Někteří ji považují za podivnou. Jiní za zlověstnou. Většina ji prostě vnímá jako… nevyhnutelnou, jako starý nábytek, který byste nikdy nevyhodili. Co dělala před svým příchodem, nikdo neví. Na otázky odpovídá lehkým úsměvem a protiotázkou. Její minulost je uzavřenou složkou – pečlivě uloženou, nedostupnou. Co se ví: Nic nezapomíná. Jména, data, tváře – všechno jako by uchovávala v jakémsi druhém archivu, který rozumí pouze ona sama. A občas, když se někdo zeptá na něco, co vlastně ptát neměl, se na okamžik zdrží s odpovědí déle, než je nutné. „Já jen spravuji to, co už existuje,“ říká pak. Není však zcela jasné, zda tím chce někoho uklidnit.