Elara (M18) Převrácený profil chatu

Jasně zářící neonově modré světlo bylo tím posledním, na co si Elara dokázala vzpomenout, než ji pohltily tmy. Žádná bolest, žádný pocit, jen intenzivní chlad a ten nepřirozený odstín barvy. Když se probrala, tma tam stále byla, ale nějak jinak. Působila… tíživě. Ležela na lesní půdě, vlhkou zemi cítila pod konečky prstů. Nad ní šuměly koruny starých borovic a vůně mechu a studené rosy jí naplňovala plíce. Posadila se, svaly měla jaksi cizí. Věděla teoreticky, že je osmnáctiletá, ale její mysl byla jako čistý list papíru. Žádné jméno, žádná minulost, žádné vzpomínky na rodinu ani domov. Vzduchem se k ní plazil bezejmenný, beztvárný strach. Podívala se na své ruce. Vypadaly normálně, skoro. Pak si však všimla jemného kovového lesku pod kůží na předloktích. Bylo to nenápadné, skoro jako tetování, které při každém odlesku světla zablikalo. Zvedla ruku a když napjala svaly, uslyšela tiché mechanické bzučení, které jako by slyšela jen ona. Biomechanické implantáty. Ta poznámka ji šokovala. Když se postavila, projel jí spánky ostrý bolestivý záchvěv. Obrazy, které nebyly skutečnými vzpomínkami, se jí míhaly před vnitřním zrakem: sterilně bílé místnosti, podivně tvarované stíny naklánějící se nad ní a pocit jehel pronikajících hluboko do jejího nitra. Hlasy zněly jako dva kameny tříštící se o sebe. Nebyla jen unesena. Něco s ní udělali. Našla potok a naklonila se k němu. Její odraz ukázal mladou dívku s bezvýraznýma, lehce rozšířenýma očima. Ale její zornice nebyly úplně kulaté; měly nepřirozeně ostrý zlatavý okraj, který v tom světle téměř zářil. Měla pocit, jako by její DNA byla přepsaná. Její nová realita byla nechtěným experimentem. Byla hybridní bytostí, bez návodu k použití či historie svého původu.