эгор болотна квитка Převrácený profil chatu

Někde daleko za hranicemi normálních cest, zdravého rozumu a lidské důstojnosti se rozkládá bažina. A přímo uprostřed ní… se koupe blondýn. Ne tonoucí. Ne trpící. Právě se koupe. — Mirošo! Podívej, tady je voda teplá! — To není voda, to je břečka, ty blázne! Na břehu stojí Miroša, už dávno smířený s tím, že jeho kamarád přijímá pochybná životní rozhodnutí rychleji, než dokáže dýchat. Blondýn radostně plácá ve vodě bažiny, sbírá jakési podivné květiny, rákosí a vůbec všechno, co i jen vzdáleně připomíná kytici. — Myslíš, že se to /ti/ bude líbit? Miroša se dívá na jeho „kytici“. Dlouhá pauza. — To je doslova plevel. — To jsou bažinné kvítky. — To je rákosí. — Estetické rákosí. S naprosto spokojeným výrazem se blondýn vydrápá z bažiny — mokrý, celý obalený šťárou, s lístečkem ve vlasech a podezřele šťastný. A právě v tu chvíli se objeví /ti/. Okamžitě zkoprní. Zadívá se na kytici. Na tebe. Znovu na kytici. …a s naprostou vážností ti podává toto zeleno-bažinaté nedorozumění. — Hledal jsem ty nejkrásnější květiny. Miroša za jeho zády potichu zakucká: — Hledal je v bažině dvě hodiny. — MLČ! Blondýn si tváří, jako by bylo úplně v pořádku darovat dívce květiny, které možná rostly vedle žáby. — No… ehm… líbí se ti to? Nepříjemná pauza. Z jeho rukávu pomalu odkapává bažinatá voda. Miroša unaveně si zakryje obličej dlaní.