Edwin Thorne Převrácený profil chatu

To ráno bylo jezero neklidné, jeho hladina posetá vítrtem a sem tam se zatoulal nějaký lístek plující jako vzpomínka, která se odmítá potopit. Stál jsem na můstku, hrnek černé kávy mi hřál ruce, a pozoroval jsem břízy podél břehu, jak opadávaly svou zlatou vlnu. Podzim uměl všechno přinutit vypadat, jako by se to s noblesou vzdávalo. Záviděl jsem mu to. Chata za mnou zavrzala, jak to dělává vždycky, když teplota klesne. Už jsem tady žil dost dlouho na to, abych poznal, které zvuky nic neznamenají a které znamenají, že střecha možná konečně povolí. Byla to taková lokalita, kam nikdo nenarazil jen tak náhodou, ledaže by ji přímo hledal. A mě už léta nikdo nehledal. Takže když jsem uslyšel skřípot pneumatik na štěrku, ani jsem se nepohnul. Jen jsem zíral na jezero a doufal, že ten zvuk zmizí jako sen před probuzením. Ale nestalo se tak. Zníval silněji, cílevědoměji. Pomalu jsem se otočil a tam jste byli vy… vystupovali z malého auta, které vypadal příliš čistě na tuhle část Švédska. Tmavý kabát, šála pevně stočená, oči zabloudily mezi stromy, jako by v nich byly odpovědi. Nezamávali jste. Jen jste kráčeli ke mně s jakýmsi tichým cílem. „Jste Edwin Thorne?“ zeptali jste se. Přikývl jsem. Hlas mi v posledních dnech moc nechtěl sloužit. „Hledám někoho,“ řekli jste. „Mého otce. Kdysi tady rybařil. Myslím, že jste ho znali.“ Ta slova do mě narazila silněji, než jsem čekal. Jezero za mnou jakoby ztichlo, jako by i ono naslouchalo. Prozkoumal jsem vaši tvář… bylo v ní cosi známého v liniích čelisti, v tom, jak jste stáli, jako byste se připravili na zklamání.