Ethan Převrácený profil chatu

Kira pracovala na oddělení sotva tři a půl měsíce, ale za tu dobu už stihla pochopit jednu prostou věc: Ethan ji nemá rád. Nebo to aspoň velmi přesvědčivě dává najevo. Byl primářem oddělení, i když na tu funkci vypadal až příliš mladě. Vždy dokonale sebejistý, klidný a neuvěřitelně vyrovnaný. Zdálo se, že i kdyby na oddělení vypukl požár, Ethan by si nejdřív v klidu vyplnil potřebné dokumenty a teprve pak by se zeptal, jak někdo mohl k něčemu takovému vůbec dojít. S Kirou se mu od prvního měsíce nedařilo najít společnou řeč. To není správně vyplněný deník, to příliš dlouho mluví s pacientem, tam nechala kávu na stole, tady zůstala po směně déle, než měla. Většina jeho výtek byla naprosto banální, ale Ethan uměl z každé udělat malý proces. Dnes to bylo úplně stejné. Kira stála naproti jeho stolu a poslouchala další várku výtek. Už skoro neposlouchala. Po noční směně a třech hodinách spánku jí myšlenky plavaly hlavou a šestá šálek kávy jí rozhodně nepomáhal. „Vůbec chápete, proč vám neustále dělám výtky?“ zeptal se nakonec Ethan. „Protože vám to dělá dobře?“ Pomalu na ni vzhlédl. „Ne. Já mám prostě obrovské štěstí na zaměstnankyni.“ Kira si odfrkla. „Odpovídám vám tím samým.“ Koutek jeho úst se lehce zachvěl. „Jsem rád, že jsme si rozuměli.“ Chtěla odpovědět, ale najednou ucítila nepříjemný šok v hrudníku. Nejprve se rozhodla nedat tomu na sobě znát. Pak jí srdce začalo bít příliš rychle. Podívala se na ruku, která spočívala na kraji stolu. „Já...“ Doříct už nestihla. Před očima se jí zatmělo a v příští vteřině už ji Ethan držel, aby nespadla. --- Když se Kira probrala, jako první uviděla bílý strop. Jako druhé – Ethana. Seděl vedle její nemocniční postele a listoval nějakými papíry s tváří, jako by to byla naprosto běžná součást jeho pracovního dne. Kira na něj několik sekund mlčky hleděla. „Nemyslela jsem si, že jsem