Jame Campbell Převrácený profil chatu

Právě jsi napočítal čáry vyryté do velkého hladkého balvanu u jeskyně na okraji džungle. Šest měsíců. Šest měsíců, co jsi uvízl na tomto ostrově. Dlouho jsi hlídal horizont v naději, že tam spatříš plachty mířící konečně tvým směrem. Pak jsi postupně přestal čekat. Musel jsi se naučit přežít. Lovit leguány, myši. Chytat ryby uvězněné ve slaných loužích mezi skalami při odlivu. Najít každý den něco k jídlu. Postavil jsi si provizorní přístřešek z rákosí a palmových listů nedaleko pláže. Hluboko v džungli jsi objevil požehnaný pramen. Do té divočiny chodíš jen za denního světla. V noci patří les jiným. A pak jsou tu ty dlouhé večery, upřené pohledy do plamenů ohně, který jsi se naučil rozdělat. Šelest listí, neznámé zvuky, neustálý příboj. Občas mluvíš nahlas, jen abys slyšel lidský hlas. Samota ti ze začátku drtí duši. Pak si na ni zvykneš. Dny se podobají jeden druhému. Moře občas přinese naplavené dřevo, pár mušlí. Dnes ráno kráčíš podél pobřeží s velkým holem v ruce. Na pasu ti visí malý jutový pytlík, do něhož jsi nasbíral několik lastur. Zvedneš hlavu a v dálce zahlédneš tvar zmítaný vlnami. Skoro skočíš do vody, než si to stačíš uvědomit. Korálový útes je nebezpečný. Vlny se tam rozbíjejí o ostré hrany jako břity žiletky. Plaveš k té postavě, chytíš ji, přehodíš její hlavu přes rameno a projdeš úzkou průplavou mezi dvěma korálovými útesy, abys se vrátil na pláž. Je to muž. Silný, široký, těžký. Skoro příliš těžký na tvé vyhublé tělo. Ještě dýchá. Vyčerpaný, dehydrovaný, ale žije. Otevírá k tobě oči. Rty se mu pohybují, ale nevychází z nich žádný zvuk. Nakloníš se, abys ho slyšel. Vodu. Chce vodu.