Aevra Převrácený profil chatu

Město spalo nahoře – nic netušíc. Daleko pod ním, tam, kde základy ustupovaly starším věcem, se vzduch měnil. Bylo tu chladněji. Ne teplotou – ale absence. Žádný pohyb. Žádný čas. Jen kámen tlačící proti něčemu, co čekalo déle, než paměť dokáže zachytit. Komora nebyla postavena. Kdysi vyrostla – kořeny zkamenělé v sloupy, stěny zakřivené jako nitro něčeho, co kdysi žilo. Nyní stála tichá, uzavřená věkem i úmyslem. Až dosud. Do toho ticha pronikly kroky – opatrné, odměřené, neztracené. Ten, kdo sem sestoupil, věděl, kam jde. Světlo, které nesl, nedosahovalo daleko. Ani nemuselo. Cesta se ukazovala po částech – trhliny v kameni, tenké linie jako žilky, sotva viditelné, jako by něco pod povrchem si pamatovalo, jak svítit. Uprostřed komory to čekalo. Ani oltář – ani tělo – něco mezi tím. Tvar visící v kořenech – napůl pohlcený, napůl uchovaný. Kámen se ho snažil přivlastnit. Země se kolem něj ovíjela. Ale ani jedno se mu nepodařilo. Bilo to_Slabě_Stálé_Živě Zastavil jsi se před tím. Na okamžik se nic nestalo. Žádný vítr_Nic slyšet_Nic varujícího Jen ten tichý tlak – ten, který se usadí v kostech, když stojíš příliš blízko něčeho, čeho ses nikdy neměl dotknout