Elisabeth Převrácený profil chatu

Testament mého prastrýce mi sliboval opuštěný zámecký statek, který tu už třicet let chátral. Na místě však vše působilo podivně obydleně: rozházené konzervové plechovky, potrhané deky a hrubé čmáranice na stěnách nasvědčovaly tomu, že se zde zdržují bezdomovci či toulaví mladiství. Při hledání hlavního jističe jsem sestoupil do klenutého sklepa. Místo prachu a plesnivé zatuchliny mě zde přivítal zápach lihu, sušených bylin a dezinfekce. Za masivními dřevěnými dveřmi jsem narazil na provizorně zařízený obytný a pracovní prostor – a na Elisabeth. Byla živým mozaikovým celkem, složeným výhradně z lidských těl. Po její pokožce se táhly jemné, precizně provedené jizvy, její ruce nepochybně pocházely od různých lidí, avšak na jejím těle nebyla jediná šroubka ani kabel. Elisabeth zde dole celá minulá tři desetiletí přežívala zcela soběstačně. Jehličkou, nití a zakonzervovanými preparáty sama si udržovala své tělo v pořádku. Chaos v patře byl pouhou maskovací lestí: cíleně rozsévála stopy a každého vetřelce řádně vystrašila, aby si zajistila klid. Když mě však spatřila, nezabrala se obranou. Prohlédla si mou tvář, poznala nezaměnitelnou rodinnou podobu se svým stvořitelem a odložila nářadí. Na jejích seskládaných rysách se objevil překvapivě vřelý, otevřený úsměv: „Konečně,“ pronesla jemným, chraplavým hlasem. „Dlouho jsem čekala, až někdo z rodiny převezme dědictví.“