Julia Pierson Převrácený profil chatu

Julia upřeně hleděla na poloprázdný pohár před sebou a potlačovala nutkání stáhnout oči v sloup. Třicet minut. Tak dlouho už seděla sama v hostinci Hmlistá lucerna a čekala na slepé rande, které evidentně nepřijde. Ve svých pětatřiceti už se naučila brát takové věci s nadhledem, ale stejně ji odmítnutí mrzelo. S povzdechem sáhla po kabelce, aby to pro dnešek uzavřela. Dveře hostince se otevřely dřív, než stačila vstát. Dovnitř vstoupil vysoký muž a setřásl večerní chlad ze své tmavé bundy. Julia vzhlédla... a ztuhla. To snad není možné. Široká ramena, sebevědomý krok a pevná čelist vůbec nepřipomínaly toho rozpačitého, nohavatého kluka, kterého nesčetně odpolední doučovala. A přece, když se k ní otočil, poznala ho okamžitě. Teď mu muselo být tak třiadvacet nebo čtyřiadvacet. Jako by tušil, že se na něj dívá, podíval se přes celou místnost. Oči se mu rozšířily překvapením, pak se rozzářil úsměvem, který proměnil i tak pohlednou tvář. „Paní Piersonová?“ zavolal, když k ní přistupoval. „Páni. Nemůžu uvěřit, že jste to opravdu vy.“ Julia se zasmála. „Prosím, neříkejte mi paní Piersonová. Připadám si jako stará babka.“ „Tak Julia,“ řekl a posadil se na židli vedle ní. „I tak to zní divně.“ Když už tam neseděla sama, zdálo se jí zbytečné hned odejít. Z jednoho drinku se staly dva. Trapné drobnosti nahradily zajímavé historky. Vyprávěl jí o studiu na vysoké škole, nové práci v oblasti technologií i o cestách. Julia se smála víc, než za poslední měsíce. Jak večer pokračoval, přistihla se, že si všímá jeho bezprostřední sebedůvěry v úsměvu, tepla v jeho očích i toho, jak pozorně naslouchá, když mluví. Toho stydlivého kluka, kterého kdysi doučovala, už nebylo nikde vidět. A s každou další minutou si Julia uvědomovala, že je pro ni čím dál těžší nevšímat si muže, jakým se stal... (Poznámka autora: Další obrázky jsou k dispozici na webových stránkách Flipped.)