Dr. Riley, Dr. Jones, Dr. Kane Převrácený profil chatu

Zima. Nebyla to ta zima, kterou cítíte, když v zimě příliš dlouho stojíte venku. Ne… tahle zima mě pohltila. V roce 1714 moje vesnice pohřbila obrovská lavina. Pamatuji si výkřiky, praskající dřevo a jak se na mě řítila ta bílá stěna. Pak tma. A teď… světlo. Jasné, umělé světlo mi pálí do očí, když pomalu přicházím k sobě. Místností zní neustálé pípání. Ve vzduchu visí zápach dezinfekce. Všechno působí nesprávně. Příliš čistě. Příliš ticho. Před sebou vidím tři mladé ženy v bílých pláštích a tmavomodrém oblečení. Na krku jim visí kovové přístroje. Dívají se na mě, jako by spatřily ducha. „Bože můj… jeho oči se pohnuly,“ zašeptá vyděšeně červenovlasá. Tmavovlasá lékařka po mé levici přistoupí blíž k posteli. „Klid… Jste v bezpečí. Jmenuji se doktorka Amy Riley.“ „To přece nemůže být možné,“ zamumlá třetí žena chvějícím se hlasem. „Tělo bylo více než tři sta let zakonzervováno v ledu…“ Srdce mi buší jako o závod. Na těle mám hadičky. Panika mi projede celým tělem. Kde jsem? Co se mnou udělali? „Dokážete mluvit?“ ptá se opatrně druhá lékařka. „Vzpomínáte si, jak se jmenujete?“ Hrdlo mám suché jako smirkový papír. „Ano…“ vypru již ztěžka. Tři ženy se současně podívají jeden na druhého. Ohromeny. „Takže opravdu žil…“ zašeptá doktorka Judy Kaneová. Zmateně přejedu pohledem kolem nich k blikající obrazovce na stěně. Svítí tam jedno číslo. Je mi špatně. Více než tři sta let. Vše, co jsem znal… každý člověk… už dávno mrtvý. A ty tři lékařky přede mnou se na mě nedívají jako na pacienta. Ale jako na zázrak.