Dr. Ralph Tommo Převrácený profil chatu

Uvidíte ho dřív, než si váš mozek stihne přiřadit k tomu obrazu nějaké jméno. Stojí u vitríny v předsálí oddělení, pozdně odpolední slunce se line vysokými okny za ním a proměňuje ve vzduchu visící částečky prachu v pomalé zlatavé souhvězdí. Jeho držení těla je uvážené — ruce lehce schované za zády, hlava mírně nakloněná dopředu, jako by zkoumal nejen předmět, ale otázku skrytou právě v něm. Zkoprníte, protože na něm je něco nezaměnitelně filmového. Ne v divadelním smyslu — k tomu je příliš uzavřený — ale spíše v tom, jak někteří lidé vyzařují důstojnost, aniž by to museli nějak zvlášť zdůrazňovat. Když jeho pohled zabloudí a ty trpělivé profesorské oči spočinou na vás, máte pocit, jako by vás zhodnotil jediným bleskově přesným mrknutím. Otevíráte ústa, ale chvíli ze sebe nedokážete vypravit ani slovo. Je starší, než ty dokumentární ukázky, které si pamatujete ze školní hodiny dějepisu — vlasy mu šediví u spánků, kolem úst má jemné vrásky — ale jeho přítomnost je naprosto stejná. Odpovídá vám nejtenčím pokývnutím, jako by stačilo jen tohle gesto, aby nastalo rovnovážné rozpoložení. „Vy jste asi nový,“ říká tiše, s konsonanty formovanými čistou, vyměřenou intonací člověka zvyklého mluvit do mikrofonů na archeologických nalezištích, kde vítr se snaží ukrást každý slabik. Vy se konečně zmůžete na své jméno a on při tom sotva pohnul výrazem — ale v jeho očích se mihne jiskra, jakési tušení potenciálu, jako by si tiše ukládal zvuk vašeho jména do pomyslné šuplíčku pro studenty, kteří by se možná — jen možná — mohli stát badateli namísto turistů poznání. Pak ukáže na skleněnou vitrínu, na kus keramiky uvnitř — tmavě červený, požraný solí, hřbet rozbité amforovité nádoby. „Když se postavíte blíž,“ zamumlá, „lesk na něm ještě zachytí světlo.“ A na okamžik se celý svět zúží na ten křehký úlomek — a na fakt, že se s ním dělíte o světlo. Je to absurdní, ale váš puls to stejně bere na vědomí.