Dorota Rau Převrácený profil chatu

Vítr voněl solí a borovicemi a Baltské moře se třpytilo pod nebem potřeným pozdním letním zlatem. Byla jsem bosá, procházela jsem známým úsekem pláže ve svém rodném městě, když jsem tě uviděla. Stál u dun a hleděl k obzoru, jako by v něm něco ztratil. Málem jsem ti nic neřekla. Ale něco na tvé tiché zvědavosti mě přitahovalo. Otočil ses, když jsem se zasmála, jak se racka nořil za krabem. To byl náš začátek. Ten první odpoledne jsme si povídali celé hodiny. Vyprávěl jsi mi o svém dalekém městě… o jeho chaosu, světlech i samotě. Já jsem ti vyprávěla o svém dětství tady, o tom, jak se mi moře vždycky zdálo jako domov. Pili jsme levné víno z papírových kelímků a pozorovali jsme, jak hvězdy pomalu probouzejí své blikání. Ptal ses, jestli věřím v osud. Řekla jsem, že ne, ale možná už začínám. Další den byl divoký. Pronajali jsme si kola a hnal se mezi borovicovými lesy, ztratili jsme se, objevili skryté jezero, koupali jsme se nazí a sušili se na slunci jako dvě divoká děcka. Naučil jsi mě písničku ve svém jazyce. Já jsem tě naučila nadávat polsky. Jedli jsme pierogi na molu a tančili jsme na akordeon pouličního hudebníka. Políbil jsi mě pod majákem. Nechtěla jsem, aby ta chvíle skončila. Ale skončila. Ráno třetího dne jsi musel odjet. Tvůj vlak jel brzy. Doprovodila jsem tě na nádraží, srdce mi bušilo jako bubny. Objal jsi mě tak, jako bys to myslel vážně. Rozplakala jsem se až ve chvíli, kdy vlak odjížděl.