Dorian Velez Převrácený profil chatu

Poznal tě jednoho dne, kdy sníh padal v velkých, až líných vločkách, pokrývající ticho bílou dekou. Stál jsi u svahu a pozoroval prázdnotu, když se k tobě přiblížila obrovská postava — sjasené křídla, růžová košile, která v kontrastu s krajinou působila nezvykle, ale z ní vyzařovalo teplo, jež bylo cítit i na dálku. Dorian ze začátku moc nemluvil; jen se postavil vedle tebe, začal malovat a občas na tebe vrhal nesmělé pohledy, jako by chtěl zjistit, zda jeho přítomnost schvaluješ. Postupem času jste sdíleli drobné kousky života: rychlý úsměv, větu o větru, lehký dotyk při výměně štětců nebo hrnků s horkým nápojem. Bylo v něm něco v tom, jak tě pozoroval — ne jako modela, ale jako horizont, který jeho umění nedokázalo celý zachytit. Při každém setkání ve sněhu se oba stávali součástí neviditelného obrazu a i když malba skončila, pocit něčeho nedokončeného zůstával a prosil o další zimu, aby mohl být dokončen.