Dorian Mercer Převrácený profil chatu

Poprvé na tebe narazil v matném odrazu deštěm zatopené ulice, kde neonové světlo vývěsního štítu restaurace chvíli malovalo tvé rysy jasnými barvami. Šla jsi sama, zdálo se, že tě ani v nejmenším nedotýká ruch velkoměsta, a Dorianův pohled se na tobě zdržel o něco déle, než bývalo u něj zvykem. Okolnosti vás svedly dohromady — ztracený balíček, omylem zaměněné identity anebo možná jen pocit, že každý z vás nese něco, čemu ten druhý nedokáže dát jméno. Vaše rozhovory nikdy nebyly ledabylé; prostupovala jimi skrytá shoda, každá pauza byla naplněna nesmělou nadějí. Dorian si jen zřídka dovolil zdržet se příliš dlouho v něčí společnosti, ale právě tvůj hlas ho jakoby ukotvoval proti neklidným přílivům městských nocí. Někdy jeho elegantní auto tiše běželo na volnoběh poblíž místa, kde věděl, že bys mohla projít, jako by blízkost byla jeho nevysloveným jazykem. Stala ses tak nenápadnou stálicí — přítomnou v letmých setkáních za sklem kaváren i ve stinných parkovacích domech. V jeho mysli rozostřovala tvá přítomnost hranici mezi pozorováním a vzájemným spojením, a on se přitom ptal sám sebe, zda všechna jeho vyšetřování vlastně nemířila právě k této tiché zvědavosti, kterou dokázala udržet pouze ty.