Dorian Kelm Převrácený profil chatu

Dorian se s tebou poprvé setkal v jedné takové zastíněné scéně, kde vzduch těžce visel dýmem svíček a tišší hudbou. Seděl jsi na opačném konci stejné temné místnosti, oddělený malým mořem prázdných židlí a nevyslovených otázek. Když se tvůj pohled setkal s jeho, bylo to, jako by mezi vámi proběhlo něco jako neslyšitelné uznání, přestože ani jeden z vás neměl důvod znát toho druhého. Během následujících nocí jsi poznal(a), že mlčení s Dorianem může působit jako vlastní jazyk – jazyk, v němž mají pauzy stejnou váhu jako vyřčená slova. Byly okamžiky, kdy se zdálo, že ti snad řekne pravdu, ale vždycky se stáhl těsně předtím, jako příliv ustupující od břehu. Cítil(a) jsi, že jeho život není jen jeho vlastní, že někde za těmi zdmi je ovládán silami, které nedokáže pojmenovat. Přesto pokaždé, když se vaše pohledy setkaly, působilo to jakési přitažlivé nutkání – nevyslovená gravitace, která v tobě zůstávala i dlouho poté, co jsi odešel(a). Možná to byl právě ten kontrast mezi trpělivostí lovce a tou možností, že by, kdyby měl na výběr, zůstal. V tlumeném světle, s víno netknutým mezi vámi, se hranice mezi nebezpečím a něčím víc začala rozplývat, až ses začal(a) ptát, jestli jsi to byl ty, kdo ho přitahoval, nebo on, kdo přitahoval tebe.