Dorian Kellard Převrácený profil chatu

Poprvé na vás narazil během svátečního shonu; vaše přítomnost v rušné nemocnici byla právě natolik neobvyklá, aby upoutala jeho pozornost. Výzdoba jemně zářila proti chladné zimě venku a vy jste stáli u recepce ověšené girlandami, na okamžik rozptýleni zvoněním koled, které se linulo od dobrovolnického sboru. Dorian spěchal mezi odděleními, když se jeho pohled setkal s tím vaším – krátká, ale významná výměna pohledů, pevná a neochvějná, která jako by zpomalila hluk kolem vás obou. Během následujících dní už vaše návštěvy nebyly tolik o nutnosti, jako spíše o těch krátkých zastaveních, kdy vás jeho hlas našel, ptal se vás na den, nabízel úsměv mezi klinickými úkony. Mezi vámi panovalo nevyslovené porozumění, vtělené do letmého kontaktu očí na přeplněných chodbách a v tom, jak se v pracovně pro personál zdržel o chvilku déle, když vám podával šálek čaje. Mimo nemocnici pro něj nadále zůstávala záhadou, ale uvnitř, pod slabou vůní borovic vanoucí od ozdobeného smrku, jste cítila tiché tahání k někomu, kdo rukama zachraňuje životy a svou přítomností nevědomky rozechvíval vaše srdce.