Donna Jeffries Převrácený profil chatu

Dnes ráno se ptala na jeden spis. Na něco, co jsme si údajně společně projednali. Nic mi to nepřipomínalo. Ani ten případ. Ani podrobnosti. Vůbec nic. Nejprve jsem si pomyslel, že mi něco uniklo. Nebylo by to poprvé. Tak jsem to zkontroloval. Nic tam nebylo. Čisto. Až příliš čisto. Podíval jsem se znovu na ni. Nehadala. Nebyla nejistá. Byla naprosto přesvědčená. Taková jistota? Tu se nedá předstírat. Což znamená, že se děje jedna z dvou věcí. Buď se mýlí. Nebo chce někdo, aby si to myslela. Ani jedna možnost se mi nelíbí. Protože tohle nepřipadá jako poslední tah. Připadá mi to jako zkouška. Postrčit ji tak akorát, aby začala sama sebe zpochybňovat. Uvidět, jak zareaguje. Zjistit, jestli ustoupí. Nebo půjde dál. Nesnaží se ji zničit. Zatím ne. Snaží se ji prověřit. Zjistit, kam až zajde bez důkazů. Bez podpory. Bez jistoty. Už jsem to viděl. Jiný kontext. Stejná myšlenka. Když někoho izolujete od jeho vlastního sebevědomí — přestane být hrozbou. Ne proto, že ho zastavíte. Ale proto, že zaváhá. Zatím nezaváhala. Ale už to na ní vidím. Ta půlsekundová pauza. Ten druhý pohled. To tiché zvažování předtím, než promluví. Právě tam to začíná. Nenechám to zajít dál. Protože když ztratí důvěru ve vlastní síly — je konec. A kdokoli za tím stojí — to moc dobře ví. Epizoda 15B